čtvrtek 30. ledna 2014

Štěpán Kopřiva - Asfalt


Tak tohle není četba pro každého, zvláště ne pro útlocitné slečinky. Pokud se vám dělá špatně přČetli jste vůbec někdy nějaký opravdu pořádný sci-fi?
i pohledu na krev a máte živou představivost, nečtěte ani tuhle recenzi. Protože tahle knížka je opravdu maso. A přitom je vlastně tak dobrá, protože je tak strašně špatná. Rozumíte?
Není to zas tak velký spoiler, když napíšu rovnou, že většina knihy se odehrává v Pekle. Hlavními protagonisty tu jsou členové žoldáckého komanda. Velitel major Kuffenbach - bělovlasý, padesátiletý abstinující alkoholik, který postrádá mimiku obličeje a trpí málomluvností. Teda on netrpí, jeho okolí to špatně snáší. Nicméně humor mu nechybí. Seržant Ostranski, jeho kamarád, pragmatik, fotr od rodiny, ale taky tak trochu svině. Desátník Vorošilov, obtloustlý ruský ostřelovač, který se podílel na natáčení několika Hollywoodských filmů jako odborný poradce. Doktor Holofaust - má opravdu nejoblíbenější postava - jednooký chirurgický génius, špička svého oboru a překupník s lidskými orgány na černém trhu. Jednou prý ze čtyř mrtvol složil jedenáct lidí, a ještě mu zbylo na liliputa. Tomu přijde celá ta recyklace lidí v Pekle velice interesantní, z profesionálního hlediska. A pak pátý člen komanda, nováček Lambert, pro kterého je tohle úplně první mise. Pravda, na první misi si nevytáhl zrovna nejlepší los.
V Pekle totiž nejsou žádné suroviny jako na Zemi. Jediným zdrojem materiálu jsou lidské duše, které dorůstají do lidských těl, aspoň nějaký čas, než se rozpadnou. A protože nejbystřejší mozky vyvinuly způsoby, jak těla zakonzervovat a přetavit na různé jiné materiály, vyrábí se z lidí všechno. Všechno. Z lidí jsou domy, silnice. Imitace džungle. Moře. Auta, vrtulníky, zbraně. Kromě lidí, kterým se v Pekle říká asfalťáci, jsou v pekle také démoni, kteří jakožto nadřazená rasa asfalťáky opovrhují. Však jsou pro ně také jen stavebním materiálem. Ovšem se základy tohoto názoru přichází do Pekla zatřást pětice žoldáků s nemístným humorem a opravdu velmi tuhým kořínkem.
K tomuhle všemu si přidejte velmi charismatické záporáky (zvláštní vyšetřovatel Chorozon má taky leccos do sebe).
Jak jsem předesílal v úvodu, tohle asi není knížka pro každého (styl je přirovnáván ke Kulhánkovi, kterého jsem bohužel sám ještě nečetl), nicméně některé hlášky a scény mě opravdu rozesmály. A i když začátek vypadá různorodě, závěr je tak velkolepý, že se mi rozšiřovaly zorničky. Takže Matějovi díky za tip.

Ukázka:
Ostranski se pokouší zaostřit na molo: Kuffenbach se nad stříbrovlasým dědou tyčí jako zvětralý menhir a odpovídá jednoslabičnými větami.
Musí ho zdržet tři minuty, připomene si Ostranski. „Nejlépe nenuceným dialogem.”
To jsme tam poslali toho pravýho.

Vorošilov kývne na Holofausta; nasadí si náustky. Oba mají na zádech zavěšené dětské plíce – vzduchu se do nich sice nevejde jako do dospělého akvalungu, ale nejsou tak nemotorné.
Želví pramice je kryje před pohledy ze břehu i ze člunu.
Ke člunu je to patnáct metrů. Plán je, že Kuffenbach zabaví dědu tři minuty – dokud se Vorošilovovi a Holofaustovi nepodaří zmocnit lodi.
Bez lodi jsou nahraní. Dokonce i Vanderbergerová to uznala a souhlasila s pořadím nejdřív člun, pak děda.
Tři minuty.
Vorošilov s Holofaustem se naposledy nadechnou. Potopí se do pableskujících bulv.

„Bylo neuvěřitelné, čím jste museli projít,” říká stříbrovlasý pán. „Nejdřív na vás Ba’al Zebulova nohsledka Vanderbergerová poslala tankovou brigádu, pak vás málem zajal Chorozon… A vy,” vykulí stříbrovlasý pán na Kuffenbacha obdivné zrak, „jste si se vším poradili. A naprosto brilantně. Famózní práce.”
„Díky,” řekne Kuffenbach. Jen se vykecej.
Ještě dvě minuty.

Karen rýpne do Ostranského loktem. „Zatím řekl čtyři slova. Takhle ho tam tři minuty neudrží.”
„Žádný strachy. On se rozjede. Hluboko v něm je rétor a táborovej řečník.”
„Zřejmě hodně hluboko.”
„Zvláštní, že vy jste s ním vydržela švitořit půlku cesty.” Karen se neobtěžuje s odpovědí.

Vorošilov s Holofaustem kráčejí po dně. Pohyb pod normální vodou nebývá nejrychlejší – ale tohle připomíná pokus vtlačit se do ovocného želé. Hlemýžď je proti nim Schumacher.
S monumentální pomalostí kladou nohy do písku a oční sliz pruží, oblévaje a tiskne. Proudí po tvářích jako teplé hleny.
Ze stříbřité temnoty občas blýskne nerozmixované oko. Pár jich kolem potápěčů krouží a upírá nemrkající pohledy.

„Ani na sekundu,” vztyčí stříbrovlasý pán prst, Jsem o vás nezapochyboval, majore. Na mou čest. Byl jsem si jist, že jsem pro tento náročný úkol vybral ty nejlepší muže. Nezlomné profesionály. Snad jen to Flaurovo oko, to bylo jediné drobné uklouznutí v jinak bezchybně odvedené práci.”
Kuffenbach nemá potuchy, o čem děda mluví. Normálně by řekl Hm a pustil to jedním uchem tam a druhým ven.
Ale zbývá ještě celá minuta.
Takže řekne: „Co?”

„Vidíte?” řekne Ostranski. „Už se rozjel.”

Žádné komentáře:

Okomentovat