pondělí 4. srpna 2014

Dmitry Glukhovsky - Metro 2033

Myslím, že ten, kdo tenhle blog čte trošku pravidelně, tuší, že autor má metro moc rád. Ať už se jedná o Nikdykde, Noční hlídku, nebo samotný výlet do Budapešti, kde mě víc než to, co je na povrchu, zajímalo spíš to, kde se točil film Kontroll - autor, který se věnuje metru u mě většinou prorazí. Není tedy divu, že titul, který má tento dopravní prostředek v názvu, mě nezklamal.
Na povrch se tato kniha vynoří jen málokdy - co by tam ostatně člověk mezi těmi mutanty a spalující radiací déle pohledával. Hlavní hrdinou se stává mladík Arťom, kterému bylo v době nukleární války, která zahnala lidstvo do podzemí jen pět let, který se ze stanice VDNCh musí vypravit na nebezpečnou cestu do středu moskevského metra, do Polis, aby předal zprávu, která může rozhodnout o přežití celého metra - a tím i celého přeživšího zbytku lidstva. Pokud se teda v jiném světovém metru taky pár lidí nezachránilo. (Do Budapešti v době apokalypsy asi ani nejezděte, většina linek je hrozně mělko.)
Náš hrdina po cestě potkává ohromnou spoustu zajímavých lidí, zástupců různých frakcí, které se v metru vytvořili - člověka, který tvrdí, že je poslední reinkarnací Čingischána, Rudé komunisty, obchodníky z Hanzy, fašisty, bojovníky bojující pod standartou Che Guevary, mnichy, kanibaly a samozřejmě rozličné mutanty, kteří ohrožují celé metro. Ale podíváme se i do Leninovy knihovny.
„Ticho!“ zasyčel na něho vztekle Mělnik. „Viš přece, že knihovníci nesnášejí žádný hluk. Reagují na něj jako býk na červený hadr.“ Tiše zaklel, obrátil se k číslu deset a ukázal na vchod do čtenářského sálu.
Knihou vám může určitě usnadnit mapa moskevského metra, nebo stejnojmenná hra, která sice nekopíruje příběh zcela věrně, ale určitě vám trošku přiblíží, jak takové metro může po apokalypse vypadat. Podobně jako u Stalkera se připravuje film, který má pod palcem americká produkce, takže nás spíš než filozofická obrazová špatně stravitelná věc čeká plnokrevná akce. I když on ani u těch Američanů člověk neví.


Ukázka:
Ten den zemřelo mnoho lidí, když proud obrovských krys, tak velkých, že něco takového ještě nikdo nikdy neviděl, přetekl pres zábrany a posléze zaplavil celou stanici. Bylo jich tolik, že pod sebou pohřbívaly lidi; ponurá masa jejich těl dusila smrtelné výkřiky obětí. Krysy sežraly všechno, co se jim postavilo do cesty: mrtvé i živé stejně jako zabité soukmenovce - zaslepeně, neúprosně, poháněny nepochopitelnou mocí pronikaly stále dál a dál.
Naživu zůstalo jen pár lidí. Nebyli to ženy, starci nebo děti, ačkoli se obvykle dočkají záchrany jako první, nýbrž pět silných mužů, kteří stačili smrtící proud předběhnout. Dokázali mu uniknout jen proto, že drželi stráž v jižním tunelu na stanovišti s drezínou. Když uslyšeli křik ze stanice, jeden z nich vyběhl, aby zjistil, co se stalo. Timirjazevskaja už bojovala svůj smrtelný zápas, když spatřil stanici na konci traťového úseku. Viděl, jak záplava krys směřuje na nástupiště, a okamžitě pochopil, co se stalo. Už se chystal zase zpátky, protože mu bylo jasné, že těm, kteří brání stanici, nemůže pomoct, když vtom ho někdo zezadu uchopil za paži. Otočil se. Za rukáv ho křečovitě tahala jakási žena a s obličejem zrůzněným strachy křičela, aby namáhavě přehlušila mnohohlasý zoufalý nářek: „Zachraň ho, vojáku. Měj s námi soucit!“ Spatřil dětskou ruku, pár malých nateklých prstů, které se k němu natahovaly. Uchopil je a nepřemýšlel o tom, že někomu zachraňuje život; byl prostě voják a požádali ho, aby projevil soucit. Táhl za sebou dítě, které se mu prostě pověsilo na paži, a běžel s prvními krysami o závod, závod se smrtí - dopředu tunelem, tam, kde čekala drezína s ostatními. Už zdálky, ze vzdálenosti dobrých padesáti metrů, na ně volal, ať nahodí motor. Byla to jediná motorizovaná drezína v okruhu deseti stanic. Okamžitě vyjeli, nejvyšší možnou rychlostí prosvištěli stanicí Dmitrovskaja, na které se tísnilo jen pár osídlenců. Při projíždění na ně z drezíny volali: „Utíkejte! Krysy!“ Bylo jim však jasné, že ti se už nemohou zachránit. Jakmile se přiblížili na dohled přední stráže na Savelovské, se kterou tehdy naštěstí žili v míru, zpomalili, aby nebyli považováni za útočníky a aby už zdálky na ně nestříleli. Z plna hrdla řvali na hlídky: „Krysy! Blíží se krysy!“ Byli smířeni s tím, že stanici Savelovskaja nechají za sebou a budou dál prchat, po celé Serpuchovsko-Timirjazevské trati, všude zapřísahat o propuštění, dokud bude ještě existovat nějaký cíl, kam by se mohli uchýlit, než šedá láva nakonec zaplaví celé metro. Naštěstí se však na Savelovské nacházelo něco, co jim a celé stanici, ba dokonce nejspíš celé trati, zachránilo život.

Žádné komentáře:

Okomentovat