úterý 11. dubna 2017

Štěpán Kopřiva - Rychlopalba


„Takže mazejte do Kundratky. Oba. A fofrem.“
„Do Kundratky?“ zeptal jsem se. „Na odtahový parkoviště?“
Nadporučík už s námi skončil a rázoval ke dveřím. „Kolik Kundratek asi tak znáte?“ zeptal se mě ještě přes rameno.
„To je trochu indiskrétní otázka, nemyslíte?“ zamyslel jsem se. 



Že máme s Niki nejednu ohavnost společnou mluví také to, že když mi doporučí knížku, buď jsem ji četl, nebo se mi fakticky líbí. Patrně proto, že mezi její vcelku oblíbené autory patří Žamboch (Líheň), Kotleta (Bratrstvo krve) nebo Kopřiva. Od toho jsem měl již tu čest číst Asfalt, což je kniha, která ve mně doopravdy zanechala stopu.
Rychlopalba je první vydanou detektivkou Štěpána Kopřivy. já však doufám, že nezůstane poslední. Tempo celé knihy je totiž absolutně parádní. Hlavní hrdina je sice obyčejný uniformovaný pochůzkář, takže řešit nějaký složitý případ absolutně není jeho náplní práce. On to ví ostatně taky. Ale nějak si nemůže pomoct.
Bez jakékoli možnosti nahlédnout do spisu již vedeného vyšetřování se mravenčí prací snaží získat poznatky o případu zmizelé neteře jednoho svého spolužáka ze školy. Do toho řeší svoji obvyklou pracovní náplň, která rozhodně není žádná radost. A k tomu ho zrovna opustila žena.


„Chovala se nějak divně?“ Bezradně na mě čučel. V jeho dvanáctiletém světě se všechny holky chovaly divně. Byly to nebezpečné, nesrozumitelné bytosti, ke kterým bylo nutno přistupovat jako k nevybuchlým minám s akustickou roznětkou (viz sovětský válečný film Allegro s ohněm, 1979). 

Střídání soukromé detektivní činnosti s běžnou prací pochůzkáře, skvělé dialogy a barvitá přirovnání spolu s častými rvačkami rozhodně chytnou a nepustí (myslím, že jsem začal číst v pátek na cestě do Ostravy, dneska je úterý, přes víkend jsem moc času neměl). Za mě rozhodně super.

„Jaký doklady?“
„Například občanskej průkaz?“
„Nebo cestovní pas s povolením k pobytu?“ doplnil jsem Holuba.
„Nebo s vízem k pobytu za účelem zaměstnání?“ doplnil Holub zase mě.
„Co? Jaký povolení k pobytu? Já jsem rodilej Pražák!“
„V tom případě je vám hej – a s radostí nám ukážete doklady,“ nezaváhal Holub. Přes všechny ty roky v hlavním městě nesnášel rodilé Pražáky celou intenzitou své temné liberecké duše. 

Žádné komentáře:

Okomentovat